Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Zdravotnickým prostředkem se rozumí nástroj, přístroj, zařízení, programové vybavení včetně programového vybavení určeného jeho výrobcem ke specifickému použití pro diagnostické nebo léčebné účely a nezbytného ke správnému použití zdravotnického prostředku, materiál nebo jiný předmět, určené výrobcem pro použití u člověka za účelem stanovení diagnózy, prevence, monitorování, léčby nebo mírnění onemocnění, stanovení diagnózy, monitorování, léčby, mírnění nebo kompenzace poranění nebo zdravotního postižení, vyšetřování, náhrady nebo modifikace anatomické struktury nebo fyziologického procesu, nebo kontroly početí. Zdravotnické prostředky nedosahují své hlavní zamýšlené funkce v lidském těle nebo na jeho povrchu farmakologickým, imunologickým nebo metabolickým účinkem, jejich funkce však může být takovými účinky podpořena. Osoby, které hodlají na trh v České republice uvádět zdravotnické prostředky, musí splnit svoji zákonnou povinnost registrace osoby. Po registraci osoby následuje notifikace zdravotnického prostředku, který tyto osoby na trh v České republice uvádějí. Registrace i notifikace se provádí u Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) prostřednictvím Registru zdravotnických prostředků (RZPRO).

Elektronický poukaz na zdravotnické prostředky neboli ePoukaz je součástí systému eRecept. V provozu je od 1. května 2022 a pro zdravotnické pracovníky i výdejny je nepovinný. Na ePoukaz je možné předepsat všechny typy zdravotnických prostředků (od brýlí, přes kontaktní čočky až po berle, invalidní vozík nebo inkontinenční pomůcky). Elektronizovány jsou totiž všechny tři typy papírových poukazů na zdravotnické prostředky. Viz také zdravotnický prostředek, elektronické zdravotnictví.

Zdravotnická dokumentace obsahuje všechny údaje o zdravotním stavu pacienta. Pacient či jeho blízcí mají za určitých okolností právo do dokumentace nahlížet.

Praktický lékař zakládá zdravotnickou dokumentaci pacienta při jeho registraci. Obsahuje základní data pacienta, včetně čísla pojištěnce, zdravotní pojišťovnu, adresu bydliště, telefonický kontakt případně e-mail. Lékaři je vhodné sdělit kontakty na osoby blízké a zároveň komu smí být poskytovány informace o zdravotním stavu. Dále dokumentace obsahuje anamnézu rodinnou, osobní a pracovní, údaje o kouření, očkování, event. o sociálních benefitech. Předchozí registrující lékař při předání pacienta nepředává celou dokumentaci (tu musí 10 let schraňovat), ale tzv. výpis ze zdravotní dokumentace. Při přijetí do péče lékař obvykle zaznamená zjištění ze vstupní prohlídky. Dále jsou v dokumentaci vedeny záznamy o jednotlivých konzultacích, provedených vyšetřeních, očkování, odesláních a nasazené léčbě. Do dokumentace jsou také vkládány výsledky vyžádaných vyšetření, nálezy specialistů a zprávy z hospitalizací. Dokumentace může být vedena papírovou formou, ale nejčastěji je vedena elektronicky, s tím, že se nálezy tisknou. Administrativní úkony praktického lékaře jsou postupně digitalizovány. Zdravotnická dokumentace patří zdravotnickému zařízení. Pacient má ale právo do ní za přítomnosti zdravotníka nahlížet a vyžadovat kopie. Lékař je povinen v přiměřené lhůtě a za přiměřenou cenu požadované kopie pacientovi připravit.

Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků se vztahuje na lékaře i všechny ostatní zdravotníky, studenty a mladé lékaře, kteří se účastní procesu péče a/nebo mají přístup do zdravotnické dokumentace. Ti všichni jsou vázáni povinnou mlčenlivostí o všech skutečnostech, které se (nejen) ze zdravotnické dokumentace dozvěděli. Lékař je oprávněn sdělovat informace o zdravotním stavu pacienta, pokud s tím pacient souhlasí. Souhlas se předpokládá např. při předávání informací lékaři, ke kterému je pacient odeslán, tedy pro zajištění návaznosti zdravotnických služeb. Pacient má právo již při registraci nebo kdykoliv potom určit osoby, kterým mohou být informace o zdravotním stavu podávány. Bez souhlasu pacienta může lékař sdělovat tyto informace jen za přísně zákonem vymezených podmínek.

Sociální služby ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče jsou sociální služby (podle § 52 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů) poskytované osobám, které již nevyžadují lůžkovou péči, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny se obejít bez pomoci jiné fyzické osoby, a nemohou být proto propuštěny ze zdravotnického zařízení lůžkové péče do doby, než jim je zabezpečena pomoc osobou blízkou nebo jinou fyzickou osobou nebo zajištěno poskytování terénních nebo ambulantních sociálních služeb či pobytových sociálních služeb v zařízeních sociálních služeb. Služba obsahuje tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.

Pojmem zdravotnické zařízení se rozumí prostory určené k poskytování zdravotních služeb (např. ambulance soukromého lékaře, nemocnice, lékárny atd.).

Zdravotnický pracovník je pracovník definovaný zákonem č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů. Viz také lékař, nelékařský zdravotnický pracovník.

Nelékařský zdravotnický pracovník je zdravotnický pracovník s přesně vymezenými činnostmi, které na základě dosažené kvalifikace může provádět samostatně bez indikace lékařem nebo na základě indikace nebo pod dohledem nebo přímým vedením lékaře a dalších určených pracovníků.

Nelékařská zdravotnická povolání jsou upravena zákonem č. 96/2004 Sb. o nelékařských zdravotnických povoláních. Na rozdíl od lékařských zdravotnických povolání se v případě nelékařů jedná o heterogenní skupinu, čítající 42 povolání s velmi variabilními požadavky na absolvované vzdělání. Někteří z těchto pracovníků jsou připraveni vykonávat své povolání bezprostředně po absolvování odborné přípravy. U jiných je samostatný výkon povolání vázán na další odborný růst v podobě specializačního vzdělávání. I v případě první skupiny je však možno absolvovat specializační (atestační) vzdělávání či certifikované kurzy, což jim umožňuje rozšířit kompetence či získat některé nové. Existuje rovněž skupina povolání, vázaných na dohled či přímé vedení k tomu způsobilým zdravotnickým pracovníkem. Zde je možno jmenovat např. řidiče vozidel zdravotnické záchranné služby, sanitáře či ošetřovatele.